Plážová féerie

„Enrico, kdybych chtěl strávit zbytek dovolené někde na nějaké pěkné pláži, doporučil bys mi Itálii nebo Chorvatsko?“

Netrvalo to ani vteřinu, Enrico přesměroval svůj pohled od rozepsaného e-mailu k židli, na které jsem seděl a s naprostou jistotou v hlase odpověděl: „Rozhodně Chorvatsko, a jestli chceš mít i tu Itálii, tak jeď na Istrii, to je vlastně Itálie s chorvatským pobřežím.“

Enricovi jsem věřil, musí to vědět. Jednak je to Ital a má tudíž právo posuzovat kvalitu svých pláží a jednak je šíleně zcestovalý. Kdybyste se ho například zeptali, jak se jede ze Sušice do Hrádku nad Nisou, tak je schopen popsat podrobně a bez váhání cestu i s doporučením na zajímavé zastávky u různých pamětihodností, které rozhodně nesmíte minout. Stejně tak se na desítky minut může rozpovídat o libovolných místech v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Polsku a samozřejmě Itálii a vůbec v celé Evropě. To, že hodně času tráví u e-mailů, je důsledek jeho kupících se přátelských vazeb vytvořených za desítky let strávených na cestách.

Nechali jsme Enrica zahlceného novými elektronickými zprávami v jeho malebném Leccu na úpatí alpských Dolomit a na druhý den se přesunuli do Vrsaru, neboli, jak by řekli Italové: „La bellissima Orsera“.

Čekalo nás sedm dnů slunění a válení se na plochých kamenech s výhledem na Otočič Galiner, malý ostrůvek v dosahu několika stovek temp kraulem.  Několik bohapustých, nicnečinících, neužitečných „ničím“ nenaplněných dní.  Byl to čas věnovaný jen vlastním pocitům, čas vstřebávaný co nejdéle a co nejpomaleji. Bylo to rozmařilé prodlívání na konkrétním, konečném místě v nekonečném vesmíru.  

To místo se nám zalíbilo na první pohled – vyhřáté bílé plotny s mnoha rovinkami, na něž se vešly i dvě molitanové karimatky vedle sebe. Asi tak na délku těla od nás ležela paní ve středních letech. Také prodlívala. Měla na sobě jen spodní díl plavek a ležela nehnutě na zádech. Slunce přijímala tak staticky, že jsem měl chvílemi silné nutkání ji chytit za ruce a převrátit třebas na pravý nebo levý bok. Jenom slabé vzdouvání povadlých prsou rozprostřených téměř po celé horní části těla napovídalo, že paní tu neleží již delší dobu mrtvá.

Otočil jsem se na břicho a zavřel oči. I když slunce nezakrýval jediný obláček, neměl jsem nepřijemný, upocený pocit, že se škvařím jak vepřová krkovice na pánvi. Už jsem chápal, proč paní ležela tak klidně. Teplý, ale docela silný nárazový vítr ochlazoval vyhřátou kůži tak důkladně, že tělo nemuselo pro pocit pohody vůbec nic dalšího dělat.

U moře mne vždycky fascinuje zvuk. Šíří se jinak, je jiný, než na jaký jsme zvyklí z měst nebo i z naší české krajiny. Zvuku u moře totiž není rozumět. Je to jakási směsice větrných poryvů, šumění moře, hluku vln dorážejících na skálu a neurčitých fragmentů hlasů lidí, jež k vám přicházejí jako by z velké dálky. Mnohdy máte pocit, že ti pokřikující lidé jsou desítky ne-li stovky metrů daleko, ale přitom se pohybují vedle vás, stojí přímo nad vámi nebo se právě derou z moře na břeh, kterého se dotýkáte špičkami svých nohou. Ta zvuková neurčitost utlumuje část mozku, která se většinou snaží upnout k nějakému konkrétnímu hlasu, ale i tak jsem zaznamenal, že se někdo nadšeně vítal s naší paní. Dorazila kamarádka a s ní malé dítě. Mluvily Italsky. Paní se oblékla a zmizela s kamarádkou i dítětem ve stínech borovic, které lemují vrsarské pobřeží. Její místo se tak uvolnilo.  

Moře bylo takové rozveselené, rozčepýřené. Půlmetrové vlnky někdy složené pěkně vedle sebe uháněly jedním směrem, nabíhaly na skalnaté pobřeží a tam se pokaždé roztříštily na cimpr campr. Zbyla z nich jedna velká zpěněná mela. Pokud některá z vyčuhujících hlaviček koupajících se lidí doplavala dál od břehu, mohla se na hřebenech vln pěkně pohoupat. Každá vlna svého plavce vyzdvihla na vrcholek, podklouzla pod ním a pak si to rovnou, jako nějaký bláznivý kamikadze, namířila ke skalám.

Místo po Italce se zaplnilo. Zabral si ho mladý pár. Muž s prořídlejším ježíšovským plnovousem a zrzka s úplně bílou kůží. Museli přijet nedávno, skupinka Němců, také pěkně bílých, která postávala na opačné straně od nás, na ně něco pokřikovala přes naše hlavy a mladý pár jim vesele odpovídal.

Dorazila další mladá, úplně bílá dvojice s utrápeným psem na vodítku. Byl to německý boxer, ale mladík mluvil česky. Vydával strohé příkazy směrem ke svému psovi a později i ke své dívce. Mluvil plynulou zlínštinou, trhal vodítkem, aby pes pochopil, že má v tom přiděleném zlomku stínu nehnutě sedět a ne se pokoušet neustále o nějaký únik. Vyděšený a úplně zblblý boxer nechápal, co se děje. Pro něj to bylo naprosto neznámé prostředí, cizí vůně a pachy, vítr, slunce, šum moře a pohyb lidí kolem něj ho jasně vyváděly z míry. Přítelkyně vzdorovala trochu víc než pánův pes, nechtěla si lehnout na místo, které jí přítel vybral, a zaujala pozici na lehátku vedle mé pravé nohy. Chvíli jsem ji pozoroval, protože to na první pohled vypadalo, že je to dívka pěkně rostlá, ale čím déle jsem se na ni díval, tím více nedostatků jsem nacházel, až mne omrzela úplně. Její prsa byla sice velká, ale upnutá do něčeho, co by se dalo nazvat sešitými dětskými plenami a boky se jí chvěly jako by byly z rosolu. Když dívka manipulovala s lehátkem, bylo vidět, že nemá žádný svalový základ, ale že se pod její zatím ještě mladou kůží usazuje nezpevněný tuk.

Pláž, nebo spíše pobřeží, se začalo zaplňovat.

Otočil jsem se opět na levý bok a na okamžik zavřel oči. Zas nastal ten hlučný klid, který mne přenášel daleko nad skály a moře, jako bych byl součástí větru i vln současně. Nevím, jak dlouho jsem takto ležel. Rozložení rekreantů se za tu dobu příliš nezměnilo. Slunce se na obloze posunulo o několik metrů dál a hroty vln začaly dostávat šedostříbřitý patinový nádech. Loďky, co vjížděly do mariny, jenom vzdáleně a přerývaně brumlaly.

Německý mladík se nadzvihl, opřel se o loket pravé ruky a zadíval se na záda své zrzky. Pak se nad ně naklonil, až se mu sval na ruce smáčkl jak hamburger v housce, jemně odemkl zapínání horního dílu plavek a levou dlaní krouživými pohyby vmasíroval dívce do již lehce rudnoucí kůže sněhově bílý vláčný opalovací krém. Dívka otočila hlavu a vděčně se na něj podívala.

Najednou se ze stínu borovic vynořila slečna v černém, váhavě dorazila k vyběleným kamenům a chvíli se rozhlížela kolem sebe. Zdálo se, že je trochu nervózní, ale pak našla velký kámen necelé dva metry od naší pozice a sedla si na něj. Z uší jí čouhaly dva dráty, které byly napojeny do velkého plochého mobilu položeného na jejím klíně. Byla divně oblečená, nevím, jestli se tomu říká styl emo nebo jak, ale to co mne zaujalo nejvíce, byly jakési strupy nebo vyrážka na lýtku levé nohy. Zaměřil jsem na to místo svou pozornost a zjistil, že se jedná o tetování. Bylo to modré tetování, které sahalo od lemu kotníčkových, černých bot až po kolena. Tetování měla i na pažích a jak se později ukázalo i na zádech a v nose cosi jako velký uher, ale to byla stříbrná kulička zapíchnutá v jinak celkem pěkném malém nosánku. Dívce mohlo být možná osmnáct možná dvacet. Dívala se na moře, jakoby nechápala, co to je. Přehodila si nohu přes nohu, měla krátkou černou, mírně nařasenou sukni a jak nervózně vibrovala na špičce své jedné nohy, sukně se jí lehce natřásala. Vytáhla z černé kabelky cigáro a zapálila si. Když v kabelce lovila zapalovač, natočila se ke mně zády a já viděl, že ve velkém zádovém výstřihu halenky je bytelně usazený vytetovaný netopýr s roztaženými křídly. Hlava netopýra byla natočená doleva a cenil na mne své ostré zoubky. Vítr zaháněl cigaretový zápach směrem ke mně a přebil vše, co jsem až doposud tak rozkošnicky inhaloval.  Dívka dokouřila, zjevně nespokojená s tím, co se kolem ní „ne-děje“, típla nedopalek o bílý istrijský kámen a odcvrnkla ho do prostoru před sebe. Jenže právě zadul vítr, nedopalek se stočil směrem k mé karimatce a přistál mi asi deset centimetrů od nosu. Dívku to nijak nerozhodilo. Zvedla se a odkráčela i s obrovským netopýrem na zádech a mobilem v ruce vstříc svému emotivnímu a možná i těžkému osudu.

Otočil jsem se na břicho a zavřel oči. Je krásný, plážový den.