Hidžáb a demokracie

Zaznamenal jsem kauzu muslimské studentky z Teplic. Spor zda by měla či neměla nosit šátek v prostorách školy se mi jeví jako opravdu dobré téma k zamyšlení nad principy demokracie.

1.      Pamatuji doby, kdy učitelé ve školství debatovali nad tím, zda může mít student dlouhé vlasy, či nikoli. Tehdejší ideologičtí soudruzi pomohli dilema velmi rychle rozlousknout. Řekli, že ne, protože dlouhé vlasy nosí pouze chuligáni, rozvraceči socialismu a přívrženci nemravného kapitalismu a to my přece ve školství nechceme. Dnes se tomu smějeme, že se tím vůbec někdo mohl takhle vážně zabývat. Dlouhé vlasy nebo krátké, vždyť je to jedno.

2.      Pamatuji nedávné doby, kdy se učitelé ve školství zamýšleli nad tím, zda může mít studentka vlasy obarvené, zda může mít tetování a piersing nebo se vůbec může jakkoli zkrášlovat. Dnes už to nikdo neřeší.

3.      V Anglii mnoho škol dodržuje tradici založenou za vlády Jindřicha VIII. a nutí nosit studenty školní uniformy. Prý aby se setřely sociální rozdíly. No nevím, asi to nikomu neuškodilo, ale ani nepomohlo. Sociální rozdíly se oblečením uniformy nejspíš nesetřou, protože ve chvíli, kdy nějaká studentka nebo student vytáhnou svůj mobil z kapsy modrého sáčka, je po stírání veta.

4.      V Polsku se o zavedení uniforem též pokusili. Prý aby děvčata sexuálně neprovokovala své spolužáky. V Polsku vůbec neustále řeší sexuální problematiku. Na jedné straně sekulární puritánství, na druhé straně společnost bez předsudků. No, snad si v tom udělají jasno, protože dost pornofilmů si libuje ve známém erotickém klišé: prznění „nevinné“ uniformované studentky. Jak se na tohle dívají puritání, nevím...

Takže když to shrnu: hloupých způsobů, jak řešit něco, co řešit netřeba, bylo již v minulosti více než dost.

Nikdy se nikdo nemůže zavděčit všem a demokracie na to nemá jednoduchý recept, jenom se snaží být co nejspravedlivější. Mně se v téhle souvislosti strašně líbí ona lakonicky drakonická věta, a sice: „že svoboda jednoho končí přesně tam, kde začíná svoboda druhého“.  Začínal jsem se ptát sám sebe, jestli mám opravdový pocit ohrožení své svobody při pohledu na vlasatého kluka, potetovanou holku nebo holku v hidžábu. Odpověděl jsem si, že ne. Tedy alespoň do té doby ne, dokud mne někdo nezačne přesvědčovat o tom, že i já musím mít dlouhé vlasy, tetování a hidžáb. Nic z toho se v případě teplické studentky neděje, takže její šátek je mi úplně ukradený.

Na druhou stranu, začínal jsem si také pokládat pochybovačné otázky. Nesouvisí obava z nošení hidžábu s obecnou obavou nad možným vývojem věcí příštích, které nás k omezení naší svobody teprve krůček po krůčku dovedou? Odpověď na tuto otázku by byla značně spekulativní. Vzhledem k tomu, že nevím, jak moc se to všechno může zvrtnout, zda to nezačíná šátkem a nekončí stínáním hlav, jsem došel k závěru, že to rozumný závěr nemá. Tedy konstatuji, že šátek studentky je mi z tohoto důvodu na její hlavě ukradený.

Ale na třetí stranu je tu jakýsi řád a pořádek, tedy něco, co prosazujeme v rámci uchování určitých navyklých principů, osvědčených a ověřených postulátů, o kterých prostě víme, že v naší společnosti fungují, aby byl klid. Tedy, abychom neměli pocit, že naše svobody mohou být nějak významně narušeny, protože když dodržíme třebas to, že mladší pozdraví staršího, tak to je dobré, může to být pokrytecké, ale i tak je to dobré. Když ředitel do svého školního řádu napíše větu, že ve třídě se nesedí s pokrývkou hlavy anebo v kukle a že pokrývkou hlavy se míní jak šátek, tak mexický klobouk nebo vietnamský slamák, nebo buřinka pana Tau, tak prostě to znamená, že se tam v téhle pokrývce hlavy sedět nebude a hotovo. Pokud chceme, aby pravidla nebyla pro srandu králíkům, tak by se nejspíš měla dodržovat a to bez výjimek.

No jo, ale pak je tu úvaha na čtvrtou stranu, kdy může dojít ke střetu mezi tím, co chce nějaká instituce a mezi tím, co říká listina základních práv a svobod. A ta říká: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

No a je to jasné. Pokud zákon nezakazuje nošení hidžábu, pak nařízení školy je s právy této země v neshodě.

Pokud to té studentce někdo nařizuje z jiného důvodu než zákonného, pak je to v rozporu se základní listinou práv a svobod.

Takže ať se to někomu líbí nebo ne, Ghaleb má na svůj šátek právo a já mám zas právo na to, aby mne Arabové v teplickém parku neobtěžovali svým hlukem a nepořádkem, který za sebou zanechávají.

Když Ghaleb přijde s tím, že nechce jíst vepřové maso ve školní jídelně, má na to také právo, ale v okamžiku, kdy se nějaký horlivý zastánce náboženských práv začne zasazovat o zákaz podávání vepřového ve všech školních jídelnách, je to špatně.

Když se Ghaleb ve svém budoucím zaměstnání rozhodne nejít na poradu, protože zrovna má na práci děkování Alláhovi, tak já mám právo ji vyhodit ze zaměstnání, protože mne její důvody, proč nerespektuje pracovní řád nezajímají. A to nijak nesouvisí s omezením jejích náboženských svobod, ty ať má v míře, jaké jsou možné v této společnosti.

Prostě a jednoduše, přichází čas prověřování hranic svobody, přesně v duchu té věty: mávej si rukama jak chceš, ale jen tak dlouho, než mne těma rukama praštíš do mého nosu.