Konzerva, z které se mi chtělo blejt

Regály s konzervami ve všech typech krámků, krámů, obchodů a obchodních řetězců míjím bez povšimnutí a nevzpomínám si, že bych za posledních 15 až 20 let nějakou konzervu kupoval. Ale blížil se den odjezdu na naši dovolenou. Měl jsem za úkol pořídit pár drobností, a konzervy mezi nimi nebyly.  

Nevím, jak se to stalo, musel jsem být ve stavu nějakého psychotropního oblouznění, muselo dojít k ascendentnímu spojení několika planet najednou nebo jsem pouze zareagoval na prodejní trik obchodních řetězců, prostě jsem ty konzervy koupil. Líbily se mi. Měly pěkný obal, na něm krásná fotografie velkých hovězích kousků masa, cena kolem 40 Kč se mi zdála dobrá a názvy jako: hovězí guláš, nebo mexické fazole mne prostě dostaly, protože pamatuji, že zhruba před dvaceti lety jsem nákup takovéto konzervy považoval za zajímavé a celkem dobré zpestření svého jídelníčku. Jenže časy se nejspíš opravdu změnily.

Než ale došlo k tomu otřesnému zážitku, který mne patrně poznamenal na celý život, užili jsme si při našem pobytu v Leccu italskou kuchyni v plné parádě. Italové se stravují pestře, řekl bych zdravě a jejich vaření je velmi rychlé. Např. pasta, neboli primo piatto, je v podání mé sestry Máji, která v Itálii žije již téměř 5 let, hotová za necelých 5 minut. Na rozpáleném olivovém oleji extra virgin orestovala rozmáčknutý stroužek česneku a trochu cibulky, do této aromatické lázně vhodila na proužky nakrájenou mladou cuketku, osolila a toť bylo vše. Česnek vyndala a cuketky promíchala s italskými rychlovarnými těstovinami a vše posypala parmazánem. No lahůdka. Prosté a opravdu rychlé. Antipasta, primo piatto, secondo piatto, dolci – neboli sladký zákusek, káva, případně sklenka vína, to už jsou další vymoženosti Italů, které mají svá pravidla a jsou na dlouhé povídání nejlépe v podání šiřitele italské gastronomické kultury, mého oblíbeného kuchaře Ridiho.

Ale přicestovali jsme do Chorvatska a zjistili to, co všichni našinci, že je tam velmi zajímavý rozdíl v cenách. Za jídlo v restauraci zaplatíte v přepočtu od 150 do 400 Kč, to podle toho, kde si toto jídlo dáte – pokud je to blízko nábřeží nebo pláže, bude to spíše v oněch vyšších částkách. V tomto případě se jednalo konkrétně o pljeskavici, kterou mám velmi rád. Je to pro mne lahodné mleté maso, které prakticky stačí restovat na pánvi nebo na grilu a máte hotovo. Příloha dle přání, ale vzhledem k našim zážitkům z Itálie, to většinou bylo rajče s lístkem bazalky. Zajdete-li do jednoho z chorvatských potravinových obchoďáků, kterých je i v Čechách velmi mnoho (nechci jmenovat, ať mne nikdo neosočuje z podjaté spřízněnosti), pořídíte stejnou kvalitu pljeskavice a v množství dostatečném pro celou rodinu za pouhých cca 80 Kč. Také bych rád poseděl v restauraci u mola, ale dát za plátek mletého hovězího 400 Kč, když si ho mohu pořídit ve čtyřnásobném množství za 80 Kč, se mi opravdu nechtělo a to jsem se rozhodl na dovolené nešetřit. Vynikající jsou tu samozřejmě tržnice, kde je úžasná nabídka ryb, zeleniny, ovoce, ale i masa za ceny srovnatelné s českými.

Dobrá, o naše žaludky bylo vážně skvěle postaráno a tento blog je o jídle a nikoliv o zážitcích, památkách, moři a slunci – to snad příště. Proto, ač nerad, musím sen o sladké, převážně etruské Itálii a modro-bílé, převážně italské Istrii přerušit českou realitou. Došlo totiž na konzervy. Nastal ten problém, co s nimi. Vlaďka celkem logicky konstatovala: koukej si je sníst, když sis je koupil, zpátky to nepotáhneme. K dobru dávám i fotografie, aby mi bylo uvěřeno. Ochutnal jsem, abych nekřivdil, a bylo to opravdu strašné. Chemické bláto je poměrně výstižný výraz. Maso vypadalo tak, jak vidíte na fotkách. Ta konzerva se jmenovala „hovězí guláš“. Za tento název bych uvedené firmě navrhoval udělit nejméně tak tučnou a mastnou pokutu, jako byl obsah oné směsi. S gulášem neměla vůbec nic společného. Když odhlédnu od skutečnosti, že to byla spíše gulášová polévka s bramborem, když odhlédnu od skutečnosti, že na popisku konzervy je drobným písmem jasně uvedeno, že obsahuje 18 % masa, což samo o sobě mělo být dostatečným varováním, když odhlédnu od skutečnosti, že v popisu bylo uvedeno, že guláš obsahuje brambory atd., rozhodně nemohu přimhouřit oči nad tím, že oněch 18 % masa si představuji tak, že tam najdu opravdu maso a ne odporné, žluklé hovězí flaksy. Nemám nic proti dobrému špeku, čerstvému sádlu nebo dobře propečené krkovici, ale tohle bylo prostě moc i pro otrlé žaludky. Mé sestry Máji jsem se v Itálii ptal, proč si nevyrábí sádlo sama a vždy po nás chce, abychom jí ho přivezli. Ona mi na to odvětila, že v Itálii se prostě tlusté maso sehnat nedá a že jeho prodej je snad i trestnými činem. Když jsem se potom díval po obchodech, musel jsem jí dát za pravdu.

Ale zpět k naší konzervě. Po oddělení všech slizkých kousků hmoty plavaly v hnědé kaši dva krychlové centimetry masa a šest kousků brambor. Nekupte to za 40 Kč. Prase by to nežralo, to by chcíplo. Pes by se s hnusem odvrátil. Konzervy, které se prodávají pro psy, jsou proti tomu, co nám je servírováno jako hovězí guláš, doslova a do písmene masová smršť.

Nechci dělat zle obchoďáku, kde jsem to koupil, ten snad za to ani nemůže i když si výrobu této „pochoutky“ objednal, proto jsem zabarvil název obchodního řetězce, kde onu „skvělou“ konzervu pořídíte. Nechci dělat zle na základě jedné konzervy ani jisté islandské společnosti, která to s námi „jistě myslí dobře“, proto jsem záměrně začernil název výrobce, chci jen, aby si lidé dali pozor na to, co jsou ještě ochotni snést a aby přestali kupovat tyhle s...y a dosáhli toho, že je výrobci přestanou vyrábět a nám nabízet. Nejsme ani prasata ani ovce a k psům se chováme mnohem lépe.

Když projdete italskou uličkou a zabloudíte do jejího nejtemnějšího koutu, ucítíte vůni. Když se projdete českým podchodem nebo zahnete za roh ulice v jakémkoliv českém městě, ucítíte močovinu. Když si v běžném chorvatském obchoďáku koupíte jakékoliv jídlo, je to gastronomický zážitek, když si v Čechách koupíte konzervu „Hovězí guláš“, chce se vám blejt. Doufám, že nenadejde den, kdy se mi z dovolené do té naší české kotliny, rozuměj, močovinou páchnoucí díry, nebude chtít vracet. Já vím, Čechy nejsou jen bezdomovci, páchnoucí ulice a hovězí konzervy. Záměrně zveličuji, ale bohužel je pravda, že je vždy pár signifikantních jevů, které si zapamatujete a ty pak ovlivňují naše vzpomínky a náš celkový dojem z té či oné země. Tak pozor právě na tyhle typické znaky naší malé, stále ještě trochu zaostalé české zemičky.