Rozhodl jsem se, že nebudu volit pana Schwarzenberga

Překvapuje mne, že národ, který je v jiných případech tak citlivý na vnějškové projevy různých „bezvýznamných“ prohřešků, jako je vada řeči, směšná gesta, všelijaká přeřeknutí, čtení novin v parlamentu, usínání v parlamentních lavicích, nebo fakt, že je někdo pouze „příliš“ starý, najednou toto vše považuje za půvabné až roztomilé a ba co víc vlastně důvodem k tomu, abychom si takového člověka zvolili za svého prezidenta. Nikomu z těchto „zamilovaných“ najednou nevadí ani to, že manželka prezidentského kandidáta neumí česky a prakticky žije ve Vídni. Přestože eventuální budoucí první dáma ovládá několik jazyků, tak čeština do této výbavy rozhodně nepatří – a proč také, vždyť na zahraničních cestách je tento jazyk zbytečný a v Čechách, na Moravě a Slezsku to této jinak velmi šaramantní dámě její poddaný lid jistě odpustí.

Přemýšlel jsem, proč tomu tak je, proč najednou taková až nekritická schwarcenbergiáda, která z příznivců tohoto kandidáta přímo prýští. Dokonce tak mocně, že rozděluje tento národ na dva tábory, ty hloupé a staré, kteří chtějí návrat minulosti a ty chytré a dynamické, kteří volají po šlechtické zahraniční reprezentativnosti. Média to dokonce potvrzují svými statistickými přehledy, kde o Zemana mají zájem spíše na vesnicích, spíše levicově smýšlející, spíše starší a spíše nevzdělanější. Uznejte sami, kdo by se chtěl dobrovolně hlásit k takovéto skupině „socek“. Už jsem dokonce zaslechl i výraz, že volit Karla je sexy. Nezbývá, než panu Schwarzenbergovi tiše závidět. Ano, je tady i knížecí titul a jakési nonšalantní pohrdání parlamentní naškrobeností. To se přece musí mladým líbit. Přečíst si denní tisk v přímém televizním přenosu, občas si zdřímnout při vášnivé poslanecké debatě nad nějakými stupidními českými zákony. Vypadá to půvabně, odvážně, je to sexy, takový člověk musí být nad věcí. Jeho odpovědi jsou sice nesrozumitelné, ale zpravidla vtipné. Bože můj, nemějte někoho takového rádi. A ta jeho dýmka, jak aristokratické.

Tím je výčet završen, toto vše jsou totiž argumenty, které většina příznivců Karla Schwarzenberga dokládá jako rozhodující pro odůvodnění jejich volby. Jestliže právě toto jsou ty hlavní důvody, proč volit Karla, jak mu začínají jeho příznivci familiárně říkat, pak to docela chápu a vlastně mne to ani nepřekvapuje.

Prakticky bych zde mohl skončit. Lidem není pomoci. Stále převládá povrchnost a to plebejství v nás. Dokonce ani vyšší vzdělání ani mládí nezaručuje to, že dokážeme vystoupit ze své malosti, své ujařmené přišlápnutosti a dáme jako ti správní plebejci selského původu hlas svému rakouskému mocnáři se švýcarsko-českým pasem.

Nikomu z těchto neuvažujících lidí totiž nevadí, že pan Schwarzenberg není zas až tak ospalý, jak vypadá. V parlamentu by se velmi rychle probudil, kdyby se projednával např. zákon o restitučních nárocích. Ale on se nemusí bát, protože tohle už má za sebou a může tudíž klidně dál podřimovat. Jako adoptivní syn se stal hlavním představitelem rodu hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů. Po té, co došlo k revoluci v Čechách, vzpomněl si kníže i na svůj původ a jal se uplatnit svá dědická práva na majetek svých biologických rodičů. Vzhledem k tomu, že pan Schwarzenberg byl svým strýcem Jindřichem adoptován již v dospělém věku, ztratil podle českého zákona nárok na dědictví, neboť adopcí toto právo zaniká. Nakonec se soudy přiklonily k posudkům znalců na mezinárodní právo a v rozporu s našimi zákony mu majetek orlické větve přiřkly. Samozřejmě ještě pořád zbývá prolomit tzv. Lex Schwarzenberg, kterým byl majetek hlubocko-krumlovské větve konfiskován. Zde se však spory komplikují i řádně uplatněnými nároky paní Pezoldové, nevlastní Schwarzenbergovy sestry. Abychom však byli spravedliví, pan Schwarzenberg tak pouze naplňuje úsilí rodu o spojení toho, co bylo v minulosti rozděleno. Taktickým strýcovo tahem, když se rozhodl k adopci Karla Schwarcenberga, se otevřela možnost k získání majetku orlické větve Schwarzenbergů a zároveň byla zažehnána hrozba ztráty dědických práv v hlubocko-krumlovské větvi, neboť Jindřich byl bez mužského potomka.

Zkuste se vy všichni, nekritičtí obdivovatelé pana knížete, vžít do jeho role. Představte si sami sebe, jak máte vše pod kontrolou coby ústavní činitel, člen vlády a snad i budoucí prezident. Proboha, to je fakt „dlooouhej kouř“. Spal bych tam také, přikrytý novinovými žvásty a probudil bych se jedině, kdyby sálem zaznělo ono kouzelné Lex Schwarzenberg.

Je k tomu v budoucnu velká šance. Již v roli prezidentova kancléře totiž pan Schwarzenberg vyvolal pod rouškou nápravy napáchaných křivd iniciativu, kterou se mělo umožnit navrácení majetku nespravedlivě vyhnaným sudetským Němcům. Naštěstí tento tehdy přehnaně vstřícný krok vyděsil i nejvyšší vládní špičky a tiše z něj sešlo – nebyla ještě vhodná doba. Však ona přijde. Kouzlo osobnosti zatemnilo mysl všech, kteří vidí jen to roztomiloučké žbrblání a šlechtickou povznesenost.

Všichni ti, kteří váhají nad tím, zda sympatizovat s projektem zvaným Evropská unie, či nikoliv, si mohou být jisti, že pan Schwarzenberg to za nás rozhodne. Je to jeden z největších poklonkovačů Bruselu, nejvíce samozřejmě Francii a Německu a přímo až fanatický zastánce Lisabonské smlouvy. A proč ne? Listina práv EU, která je součástí Lisabonské smlouvy otevírá totiž možnost pro restituce konfiskovaného majetku a tudíž cestu k více než čtyřicetimiliardovému jmění, které náš stát s odkazem na Lex Schwarzenberg stále vlastní. Zkusme se zamyslet nad tím, jestli právě vidina tohoto tučného sousta není tou hlavní motivací, proč se pan Schwarzenberg tolik politicky angažuje právě v České republice. Nebo si snad někdo myslí, že je to pro to, že má tuto zemi rád a chce pro ni jen to nejlepší, což mimochodem deklaruje i falešným pokusem falešně odzpívat státní hymnu, aby přesvědčil úplně každého jak to s námi myslí upřimně a čestně?

Je toho mnohem víc, co mne u této bezpochyby výrazné a okouzlující osobnosti nedovoluje propadat zaslepenectví a zůstávám přinejmenším velmi obezřetný. Je mi úplně jedno, že jsem ze starší generace, je mi jedno, že nemám bůhvíjak dobré vzdělání a že žiji v malém městě a můj původ je patrně plebejský, je mi jedno, že se tak dobrovolně řadím k oněm opovrhovaným, kteří dají raději přednost českému kandidátovi, jehož přístup k současnému stavu věcí mi připadá čitelnější. Nemíním se vzdát češství a už vůbec ho nechci vyměnit za léčbu komplexu méněcennosti, kterým podle mého názoru trpí každý, kdo se tak shlíží v oné hře na aristokracii.

Již dávno tato země přišla o většinu svých českých lenních pánů. Většina byla vyvražděna nebo vyhnána do exilu. Začalo to pobělohorskou dobou, kdy v naší zemi vládli postupně Ferdinand II., Ferdinand III., Leopold I., což byl jeden z největších pobělohorských Habsburků, pak následoval Josef I. a Karel VI., císař a otec Marie Terezie. Vše rakouští mocnáři, kteří Čechy začlenili právně i fakticky k rakouským zemím. Pro úplnost dodávám, že mnohým z nich nelze upřít jistá odvaha v prosazování české státnosti a posilování národní identity.

Nicméně genocida české elity pokračovala nástupem Hitlera k moci, vystupňovala se v dobách budování socialismu a zdánlivě skončila demokratizací naší země. Nyní samozřejmě hrozí další atak, který se bude odehrávat pod taktovkou právníků a politiků a to vše se souhlasným mandátem českých voličů – navíc těch vzdělanějších, což mi přijde o to tragičtější.

Nevidím do hlavy pana Schwarcenberga a třeba se i mýlím. Chci jen, aby tento článek s použitím trochu expresivnějších stylistických prostředků otupil ono bezhlavé a bezmyšlenkovité přitakání dnes již přehnané schwarcenbergiádě a upozornil na to, že všechno může být také trochu jinak.

Ostatně, ať se rozhoduje každý jak chce. Bůh nám žehnej.