Očkování podle Michaely Jílkové

Včera (14. 2. 2019) jsem zhlédl pořad Máte slovo na téma očkování, moderovaný Michaelou Jílkovou. Tuhle konfrontační šou jsem dávno přestal sledovat, protože formát pořadu nabízí pouze předvídatelný průběh toho,

 jak se debata bude vyvíjet, ale nenabízí na nic odpovědi. Myslím, že když proti sobě postavím zastánce stolů se čtyřmi rohy a zastánce stolů kulatých, tedy bez rohů, bude ta hádka úplně stejně dynamická a hlavně bez rezultátu, tedy o ničem. Dozvíme se pouze, že existují lidé, kteří rádi sedí u stolu s hranami a pak ti, co mají raději stoly kulaté. Je prostě ztrátou času něco takového sledovat. Ne jinak tomu bylo i včera, ale přesto jsem to vydržel, a sice ze dvou důvodů:

Mám vnuka, kterého jeho matka odmítá nechat očkovat, takže to téma mne samozřejmě zajímá. No a pak mne upoutal poměrně agresivní, nebo přinejmenším nekorektní postoj paní Jílkové vůči odmítačům očkování. Její moderování bylo tentokrát za hranou profesionality, protože mi přišlo, že přistupuje k onomu tématu neobjektivně, ne-li doslova zaujatě. To, jak se navážela do paní doktory, která hájila neočkování, jak jí skákala do řeči, nenechala domluvit půl věty a pak ještě napomínala jakousi paní z publika, mi přišlo dost za hranou. Ale budiž – bylo vzrůšo a to je cíl, že.

V pořadu bohužel nepadly žádné významné argumenty, které by mne přesvědčily, že jedna ze stran nemá (má) pravdu, ale čím více o tom přemýšlím a sleduji dění kolem této problematiky, tím více se přikláním na stranu těch, co očkování odmítají, než těch, co jsou jeho zastánci.

Zkusím v několika bodech shrnout, co mi na celé věci vadí a co bohužel v onom pořadu ani náznakem nezaznělo.

1. První, co je do očí bijící, je absence respektování svobodné volby rodičů, aby oni rozhodli o tom, zda dítě nechat očkovat či ne. V mnoha jiných případech stát definuje, že za zdravý vývoj, výživu, vzdělání a výchovu je plně odpovědný rodič, tedy matka, potažmo otec. Zde se tato úloha rodičů zjevně popírá nebo ztěžuje tím, že stát zařadil očkování mezi zákonné povinnosti s hrozbou sankcí a rodič tak musí podstoupit něco, co může naopak zdraví jeho dítěte ohrozit.
   Dle § 858 NOZ zahrnuje rodičovská odpovědnost povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění. Rodičovská odpovědnost vzniká narozením dítěte a zaniká nabytím jeho svéprávnosti.
   Toto vše je zastřešeno ústavněprávní rovinou, a to konkrétně čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), který mj. ve svém odst. 4 konstatuje, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, a že děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Jakým způsobem bude tato péče vykonávána, je na rodičích samotných. Zákaz neoprávněného zasahování do soukromého a rodinného života jim garantuje čl. 10 odst. 2 LZPS.
   Nyní si představme situaci, že rodiče nechají své dítě očkovat, dojde k zcela prokazatelnému poškození zdraví dítěte a stát by tak mohl na rodičích vymáhat škodu nebo je potrestat jinak, protože v konečném důsledku, jsou to přece oni - rodiče, kteří nechali své dítě vědomě očkovat, byť jim to ukládá jiná, státem definovaná povinnost. Je to na hlavu postavené. Odpovědnost za zdraví svého dítěte musí nést především matka a otec, ale nikoliv nějaký úředník v ministerské kanceláři.  
2. I kdybych jako rodič usoudil, že pomazané hlavy vědí, co je pro mé dítě nejlepší a nechal do něj naládovat kombinaci látek a protilátek, jedů a protijedů, pak je mi divné, že nemám příliš na výběr. Například možnost rozhodnout se pro jinou kombinaci, jiného dodavatele (výrobce), šetrnější metodu. Nemám šanci odložit očkování např. u žloutenky B nebo tetanu, kde u tříměsíčního kojence vzhledem ke způsobu přenosu téměř nehrozí, že by s těmito nemocemi mohlo takhle malé dítě přijít do styku. Dokonce i vynechání jediné očkovací látky je trestně postižitelné.
3. Nikde nezazní úvaha, že doba se mění a středověké nemoci již nejsou takovou hrozbou i s ohledem na hygienické návyky, celkový životní styl současné populace a pokročilé možnosti moderního zdravotnictví. Chápu, že očkování mělo v určité době své opodstatnění a opravdu nejspíš přispělo k výraznému útlumu nákaz a epidemií mezi lidmi, ale také se již mluví o rezistenci některých bakteriálních nemocí na léčbu penicilinem. Mluví se o tom, že i samotné očkování ztrácí účinnost, takže budeme potřebovat víc očkování, víc chemie. Co když si vytváříme celou jednu nebo i více budoucích generací lidí zcela závislých na očkování (neboli nějaké chemické dotaci), protože jinak při kontaktu s původně celkem banální nemocí zemřou? Co když promarníme šanci návratu k přírodní imunitě?
4. Kde je hranice ochrany před chorobami, které se k nám dostávají „z venku“ v souvislosti s migračním pohybem obyvatel a multiantropologickou promíseností ve světě? Necháme se raději očkovat proti spalničkám nebo to bude v budoucnu třeba SARS? Kdo a kdy to určí?
5. Proč se lidé, kteří mají své děti očkované, bojí těch neočkovaných? Nemělo by to být obráceně?
6. Proč neočkované dítě nemůže jít do školky nepř. od tří let, ale od pěti již může? Ba přímo musí?
7. Za přímo nehorázné považuji volání některých agresivních stoupenců ochrany zdraví celé společnosti, že ten, kdo odmítne očkování, si bude případné léčebné náklady hradit sám. Když zfetovaný mimoň napálí kradené auto do kandelábru a způsobí si zranění, také po něm nikdo nechce, aby si hradil léčebné náklady. A to nemluvím o tom, že mnohdy nemají tyto existence ani žádné zdravotní pojištění a přesto je takový člověk léčen a opečováván jako každý jiný. Takže zde je to v pořádku a u rodičů odmítačů nikoliv?

Myslím si, že odpovědnost za své zdraví a u dětí je to odpovědnost zákonných zástupců, by měl mít na svých bedrech každý sám za sebe. Člověk by měl mít možnost zvolit si životní styl, o kterém je přesvědčen, že je správný, měl by mít možnost využívat pokroku lékařské vědy, znalostí lékařů a jimi nabízenou péči, prevenci a léčbu, ale neměl by k tomu být nucen. Je přece na něm, jak se s případnými riziky vyrovná, a nebojím se, že by takovýmto chováním ohrožoval druhé.