Lístky v tramvaji prodává automat, pokuty vybírá člověk

Dne 3. 10. 2016 jsem z Jablonce nad Nisou odvezl své auto na pravidelnou servisní prohlídku do Vratislavic u Liberce a cestu zpátky se rozhodl podstoupit městskou hromadnou dopravou. Říkal jsem si, že tramvají jsem nejel již dlouho a že to může být zábava. Bohužel jsem netušil, že spíše než zábava, to bude horor.

Při nastupování jsem si všiml informace na vnějším plášti tramvaje, že je možné lístek zakoupit u řidiče. Zastavil jsem se u otevřeného okýnka a poprosil tramvajáka o lístek do Jablonce nad Nisou. Řidič mi celkem ochotně, ale až po jisté chvíli, než pochopil, na co se ho ptám, poskytl informaci, že lístek si musím koupit v automatu, který je umístěný v tramvaji. V tramvaji bylo těch automatů několik a různých velikostí. Znovu podotýkám, že tramvají z Liberce do Jablonce jsem nejel možná i přes deset let, takže všechny tyto novinky byly pro mne velkou neznámou.

Po bližším přezkoumání krabiček umístěných na vertikálních madlech, jsem usoudil, že tyto krabičky patrně slouží k označování lístků. Napsané to na nich nebylo, ale k tomuto závěru jsem dospěl dedukcí, protože na krabičkách bylo příliš málo otvorů na to, než aby se jednalo o nějaké sofistikovanější zařízení, jakým bezpochyby automat na lístky musí být. "Promadlil" jsem se rozkymácenou tramvají až k jejímu středu a tam našel velkou bednu s číselnou stupnicí 0 až 10. U každé stupnice byl nalepený malý štítek s nějakým tištěným textem. Vzhledem k tomu, že ve svém věku již nosím brýle a to jak na dálku, tak na blízko a vzhledem k tomu, že ven nosím jen brýle na dálku, neměl jsem prakticky žádnou šanci prostudovat, co je na jednotlivých štítcích napsáno. Dokázal jsem pouze pracně rozluštit slova jako: Jablonec, Liberec, 40 minut a to bylo tak vše. Ceny se lišily. Bylo to od 10 Kč do 80 Kč. Pravý panel obsahoval tlačítka rovněž se stupnicí 0 až 10. Nejprve jsem hloupě mačkal velké šipky s textovou informací, domnívaje se, že tlačítka jsou dotyková. Nic se ale nedělo a já začínal být nervózní. Čas běžel, přejeli jsme asi dvě stanice a já stále neměl svůj lístek. V tramvaji bylo i se mnou celkem pět lidí. Vedle mne stáli dva muži a diskutovali s nějakým mladíkem. Došlo mi, že jsou to revizoři a tak jsem se na ně obrátil s prosbou, zda by mi nemohli ukázat, jak se s tím složitým zařízením pracuje. Menší muž mi řekl: „Hoďte tam peníze a zmáčkněte tlačítko.“   Byl nevrlý a podle způsobu, jakým se ke mně choval, bylo zjevné, že mne považuje za imbecila, protože já jeho informaci nezhodnotil. Podstata problémů se tím totiž nevyjasnila. Nevěděl jsem jaké tlačítko mám zmáčknout a kam vhodit mince, neboť štěrbina na vhazování mincí byla přelepená žlutou páskou. Strojek byl celý poškrábaný od toho, jak lidé zkoušeli občerstvit své mince v domnění, že polykací štěrbinka pak ošoupané drobné vezme na milost. Pán mi nakvašeně ukázal velký trychtýř, který většinou slouží k vracení drobných, abych právě tam vhodil svou dvacetikorunu. Trochu váhavě a nevěřícně jsem ji tam položil a podíval se, zda tam není nějaký otvůrek, do kterého bych měl minci postrčit. Nic takového v korýtku nebylo. Po marné snaze uvést stroj do chodu, mi opět díky stressové dedukci sepnulo, že mačkat mám vystouplá tlačítka s číselným kódem, že tenhle stroj není žádným dotykovým tabletem a tak jsem zmáčkl tlačítko číslo 5. Viděl jsem tam text Jablonec a 40 minut, což mi přišlo jako dosti dobrá informace, pro kterou je vhodné obětovat dvacet korun.

Vypadl lístek a já si šel sednout. Pot mi stékal po zádech a mé zlé tušení neustupovalo. Jak jsem tak seděl a rozhlížel se, přemýšleje, zda lístek mám ještě vsunout do značkovacích strojů, nebo zda to takto již stačí, všiml jsem si, že na stropě nad okny je vyznačená trasa tramvaje ve dvou barevných pruzích vzájemně se překrývajících. Pod nimi bylo napsáno zóna jedna a zóna dva. Začalo mi šrotovat v hlavě, že je něco špatně a v té chvíli se pátý z mužů zvedl a přistoupil ke mně. Byl mladý a řekl: „Kontrola lístků, prosím“. Podíval se na můj lístek a zeptal se: „Kde jste si ho koupil?“.

„Tady v té bedně,“ ukázal jsem na krabici.

„Myslím, na které stanici?“

„Ve Vratislavicích na točně.“

„Máte špatně zvolenou zónu, měl jste si koupit lístek za 26 Kč, takže takhle to máte za 600 Kč.“

No a to je všechno, přes všechny mé námitky, argumenty a připomínky ke složitosti systému, mi bylo sděleno, že pokuta je nezvratná a že si mohu stěžovat. Já si pak uvědomil, do jaké pasti jsem to spadl. V tramvaji jelo celkem pět lidí včetně mě a z nich tři byli revizoři. Mladík svou šikanu měl již za sebou a já byl na řadě. Revizor si počkal, až přejedu do špatné zóny a pak mi napařil pokutu 600 Kč nikoliv za to, že jsem podváděl, ale za to, že jsem špatně pochopil systém. Respektive neměl jsem příliš času ani možností ho správně pochopit.

A tak jsem si říkal, jak by si poradil cizinec, pro kterého nebyla v tramvaji umístěná jediná informace např. v anglickém jazyku.

Jak by si asi poradil člověk z jiného města, který zná ten svůj místní systém a tento by byl pro něj nový, jiný nebo prostě nesrozumitelný.

Jak by si poradil člověk, který má zrakové problémy, který chce pouze přepravit z bodu A do bodu B, poctivě za to zaplatit, pouze neví komu, kolik a jak?

Jak by si asi poradil člověk, který nebude mít u sebe drobné, ale jen papírové bankovky.

Proč v tramvaji sedí tři revizoři, kteří jistě berou své výplaty, a proč je tramvaj ošpendlená ne zrovna levným zařízením, jež je zčásti nefunkční.

Těch otázek je celá řada a Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a.s. je pro mne institucí, která mne přestala zajímat. To, co předvedli oni revizoři je dle mého názoru šikanózní, bezohledné a troufám si tvrdit až nedůstojné. Místo, aby mi pomohli, nebo mě poučili, tak si počkali a pak zkásli. Usoudil jsem, že ti revizoři jsou nejspíš z množství vybraných pokut živi. To, že je to nemorální, že systém je špatný, že by měl být jednoduchý, uživatelsky vstřícný a hlavně takový, aby prakticky vyloučil omyl, to nejspíš nikoho z vedení dopravního podniku ani ve snu nenapadne.

Takže taxík je má příští volba. Uvidím, co zažiju, ale dražší to snad být nemůže.