Rathova sebereflexe, pokora a čest

Rathománie blogerů nezná konců. Nechtěl jsem se k tomuto tématu vyjadřovat právě z toho důvodu, že o něm bylo řečeno a napsáno již tolik. Nicméně jeden úhel pohledu mi v této kauze přece jenom chybí, a tak se k němu s určitým sebezapřením znovu vracím.

Jako malý kluk jsem četl pohádky, kde dobro vítězí nad zlem a bylo vždy naprosto jasné, která strana je dobro a která zlo. Většinou to bylo tak, že princ (ztělesněné dobro) musí osvobodit nebohou princeznu ze spárů zloducha nebo draka (evidentní zlo). Aby to dokázal, musí překonat celou řadu překážek, které mu jeho úkol ztěžují.

Takový těžký úkol si nejspíš vytyčil i „hrdina“ Rath, když se rozhodl vystoupit před parlamentem. Na jeho projevu bylo znát, že ho sepisoval v klidu a tichu vazební cely, kde se tak nudil. Byl to projev vykalkulovaný, postavený na útoku vůči opozici a všem jeho pravým i pomyslným nepřátelům. Ani citová stránka nechyběla a to když poděkoval svým synům za jejich statečnost (kdo by neuronil slzičku). Můj známý na dotaz, co si o tom myslí, odpověděl, že je to vlastně Rathova povinnost, bojovat do posledního dechu, že to prostě musí udělat, musí to zkusit, protože tím třebas i někoho přesvědčí, v některých lidech vyvolá přinejmenším pochybnosti o tom, zda to všechno bylo tak, jak se uvádí v médiích a je to tedy svým způsobem chvályhodný pokus o záchranu vlastní kůže.

Ano, zpochybnit a znejistit obyčejného člověka, který do toho všeho až tak nevidí, aby si nebyl jistý tím, kde je vlastně to zlo a kde ono dobro. Pan Rath si ale neuvědomil, že čeří hladinu špinavé kaluže, ve které se sám koupe a k jejímuž zakalení sám přispěl. Tvrdit, že jako hejtman neměl přístup k penězům a že on je malá čudla, je více než směšné. Protože jestli v tomhle systému korupce má někdo opravdovou moc a opravdový přístup k veřejným zdrojům financí, kterými lze manipulovat na všech úrovních – od milosrdenství až po zloďějnu – pak jsou to právě hejtmani krajů. Navíc si i protiřečí, protože kdyby byl opravdu tak malá čudla, jak říká, proč by potom po něm někdo šel? Vždyť jsme zvyklí na to, že v parlamentu na sebe poslanci vzájemně dští síru a dým, to není důvod pro zatýkání.

Dostal prostor. Mohl využít tu šanci a omluvit se svým voličům, ale on ji dokonale promarnil, místo toho se chopil příležitosti pošpinit celý systém. Jsme zvyklí nadávat na vládu, že za všechno může a že naši vrcholní představitelé jsou schopni všeho, například i sofistikovaných intrik, nastražených léček a vyfabulovaných příběhů o miliónech v krabici od vín, tak proč toho nevyužít? A co takhle poukázat na to, že vedle mne unikají spravedlnosti ještě větší zločinci? Zloděj křičí chyťte zloděje a z historie víme, že tato metoda odpoutání pozornosti mnohdy funguje.

Pan Rath bezezbytku využil svou příležitost zaútočit, nikoliv se omluvit. I já si na chvíli řekl, nemá on nakonec pravdu? Co když za tím vším stojí léčka nastražená mocnými této země na nesmlouvavého opozičního kritika. Mohu říci, že když jsem na tuto verzi pomyslel byť jen na vteřinu jako na jednu z možností, orosilo se mi čelo. Pro mne je totiž představa, že jsme bezmocní v moci zkorumpovaného bezpečnostního aparátu a vládnoucích státníků tak děsivá, že opravdu raději přijmu myšlenku naprosto bezcharakterního chlapa, který nedokáže s pokorou svěsit hlavu a říci, promiňte lide, já to neustál, já podlehl pokušení, já krad.

Nedostatek sebereflexe, pokory a cti je dle mého názoru nejčastějším nešvarem mocných. A já teď vlastně nevím, co je u veřejně činného člověka horší, zda to, že kradl, nebo to, že veřejně lže a ještě má tu drzost a odvahu se se svou lží chlubit před celým národem a před svou rodinou. Anebo je to všechno jinak?

Na malou inspiraci, jak to dělat, se podívejte zde - určeno nejen politikům.